Můj dědeček by mě popravil | Jennifer Teegeová, Nikola Sellmairová

Příběh ženy, která odhalila rodinné tajemství.
Je vnučkou Amona Götha,
 nacistického "řezníka" ze Schindlerova seznamu.

Jennifer žije s rodinou v Německu. Má manžela, dva syny, adoptivní rodiče a nevlastní sourozence. Dalo by se říci, téměř ideální stav, který bohužel skončí v době, kdy v knihovně čirou náhodou narazí na zajímavou knihu, ve které se dozví, že její biologická matka je potomkem brutálního nacisty a válečného zločince Amona Götha.

...Následující den po objevu v knihovně jsem se znovu zahleděla do zrcadla, tentokrát jsem hledala podobu. Děsím se toho patřit ke Göthovým : čáry mezi nosem a ústy - stejné jako u matky a dědečka. Hlavou mi proletí : ty vrásky musím odstranit, vyhladit, nechat zmizet !
Jsem vysoká. Stejně jako matka, jako dědeček. Když Amona Götha po válce věšeli, musel kat dvakrát zkrátit lano - podcenil jeho výšku...

Díky jejímu zjištění se jí celý svět zhroutí jako domeček z karet, najednou má pocit, že vlastně neví, kdo je a kam patří. 
Po prvotním šoku sebere veškeré síly a vydává se pátrat po vlastní historii. Moc dobře si pamatuje na babičku Ruth Irene, kterou doopravdy milovala a ví, že babička milovala ji. 

Ovšem po tom, co se dozvěděla, že Amon Göth byl velitelem koncentračního tábora v Płaszów, který mučil a zabíjel lidi jen tak, pro zábavu a její milovaná babička s Amonem žila, brala jej jako lásku svého života a jen tiše přihlížela zvěrstvům, které páchal, má pochybnosti úplně o všem.
Bojí se veřejně sdělit, že je Göthovou vnučkou a vůbec největší obavu má z tohoto odhalení před svými Izraelskými přáteli.

Jennifer Teegeová je proto rozhodnutá vydat se do Polska osobně a společně s novinářkou Nikolou Sellmairovou se pouští do postupného odkrývání temné rodinné historie. Je rozhodnutá navštívit nejen koncentrační tábor v Płaszów, ale také Osvětim, chce najít odpovědi na spousty otázek a chce se znovu setkat se svou biologickou matkou...



Jak jste si jistě mohli všimnout, tak v tomto případě se nejedná o klasickou beletrii, nýbrž o literaturu faktu. Tento druh literatury mám také v oblibě, zvláště pak knihy z období holokaustu. Když jsem zaregistrovala tuto knihu, která pojednává o historii a jejího dopadu na přítomnost z pohledu vnučky nacistického velitele, věděla jsem, že si ji musím přečíst.

Obálka této knihy je vyvedena jednoduše, ale efektně. Fotografie Jennifer Teegeové v pravém horním rohu je jemně zakomponována k dobové fotografii vězňů z koncentračního tábora.
Kniha obsahuje prolog, který nese příznačný název "Odhalení", následuje šest kapitol, které jsou spíše delší a v závěru knihy knihy je seznam dalších informací k dané problematice a následuje soupis použitých fotografií.

Jelikož se jedná o literaturu faktu, tak i přes to, že se mi kniha četla dobře a bavila mě, jsem oněch dvě stě stran četla dýl, než kdyby se jednalo o klasickou beletrii. 
V knize je rozebíráno vážné téma odkrytí temné historie, které si svůj čas zaslouží a přece jen se jedná o těžší čtení.

Jennifer Teegeová v knize popisuje nejen svůj nečekaný objev, kdy v knihovně naprostou náhodou narazila na knihu, jakousi výpověď o temné minulosti své biologické rodiny, ale také popisuje pocity, které cítila po celou dobu, než se se svou rodinnou historií smířila. Líčí nám období, kdy se styděla sama před sebou, přemýšlela, zda je "zlo" dědičné, ale také svůj velký strach přiznat před kamarádkami z Izraele, kam až sahají její kořeny.

V knize se proto s Jennifer vydáváme pátrat po jejích kořenech, navštívíme s ní koncentrační tábory v Polsku, i Izraelské přátele, opětovně se setkáme s její biologickou matkou a dozvíme se o jejích pocitech. Při všech těchto výpravách Jennifer doprovází také novinářka Nikola Sellmairová, která v průběhu jednotlivých kapitol vkládá svůj vlastní, objektivní názor a pohled na danou věc.

Jennifer Teegeová je potomkem německé matky, dcery nacisty Amona Götha, a nigerijského otce. Když byly Jennifer tři roky, tak ji dala matka k adopci a ujali se jí manželé, kteří doma měli již dvě vlastní děti. Z počátku se jednalo o pěstounskou péči, kdy se malá Jennifer nadále stýkala se svou matkou a babičkou, později pěstounská péče přerostla v osvojení a malá Jenny se se svou biologickou rodinou stýkat přestala.  
Její dětství by se dalo považovat za šťastné, vyrůstala spolu se svými bratry a měla kolem sebe milující rodinu. Na matku a babičku však nikdy nezapomněla.

Je potřeba počítat také s tím, že název knihy, tedy "Můj dědeček by mě popravil" je poněkud zavádějící. Nejedná se o knihu obsahující život Amona Götha, i když i jemu jsou v knize věnovány dvě kapitoly. Kniha pojednává také o matce Jennifer - Monice, babičce Ruth Irene, ale také o vyrovnání se s rodinnou historií a pochopení toho, proč se biologická rodina Jennifer chovala tak, jak se chovala. 

Bohužel musím také podotknout, že kapitola, která se zabývala izraelskými přáteli a potomky obětí mi přišla nezáživná, nudná a zbytečně zdlouhavá.
Ovšem na druhou stranu je také nutné vyzdvihnout dobové fotografie, které jsou v knize obsaženy. 

Myslím si, že se jedná o velice zdařilou knihu. Bavilo mě nejen to, jak je kniha sepsaná, ale také samotný životní příběh Jennifer Teegeové, její cesta za poznáním a na závěr i smíření se s vlastní historií.


Za zaslání recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství Metafora.
Knihu si můžete zakoupit zde.


Název : Můj dědeček by mě popravil
Autor : Jennifer Teegeová, Nikola Sellmairová
Překlad : Miloslava Hnízdilová
Nakladatelství : Metafora
Počet stran : 208




A co vy ? Zaujala Vás tato kniha ? 
Máte v plánu si ji přečíst ?  
Nebo jste ji už četli ? Líbila se vám ?
Neváhejte a o svůj názor se podělte v komentářích :-)


6 komentářů:

  1. Na knihu mám zálusk od vydání. Snad se k ní brzy dostanu. Pěkná recenze :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :-) Tak snad se k ní brzy dostaneš a bude se ti líbit :-)

      Vymazat
  2. Na tuhle se nechystám, ale hezká recenze :)

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem knihu četla poměrně dlouhou, přeci jen to je vážná tématika,ale jak jsi psala, název je trochu od skutečnosti. Některé pasáže, které se týkaly samotné autorky byly nudné a nezáživné. Mně ani nesedl styl psaní. Strašně kostrbatý jako kdyby se autor snažil mluvit řeči normálních lidí a dopadlo to hůře než zamyslel. :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem ji četla dyl na to, kolik měla stránek. Celkově se mi líbila, jen s tou kapitolou s izraelskýma potomkama jsem měla problém. Styl psaní se mi nezdál kostrbatý, ale víš jak to je - sto lidí, sto chutí :-)

      Vymazat